14/3 Turistické atrakce

Muzeo Ghar Dalam

Celou noc pršelo. Aspoň mi to tak přišlo - kdykoliv jsem se probral, slyšel jsem kapky, jak dopadají na okna. Možná to bylo tím, že se mi chtělo čurat, ale nechtělo se mi vylízat z postele. To buzení, jako.
O půl čtvrté už jsem to nevydržel a šel na ten záchod. A připadal jsem si tak probranej, že jsem nastrkal fotky do článků, co jsem včera vystavil, a začal jsem nahrávat videa. Asi za hodinu jsem si řekl, že už se zas cítím na spaní a šel jsem si zas lehnout.

Jeskyně Ghar Dalam

A pak najednou rana a celým pokojem fičel vítr. Nechal jsem na noc pootevřené francouzské okno a teď, najednou, za deset sedm ráno, to rozrazilo dveře na balkónek. Vylítl jsem celej vytřeštěnej, ulovil záclonu a závěs vlající nade dveřmi, vtáhl je zpět do pokoje a zavřel  dveře. Vlastně jsem měl tolik soudnosti, že jsem napřed zavřel to okno.
Poslední den na Maltě jsem si vyhradil na běžné turistické činnosti - návštěvy památek a ochutnávání místních jídel. Na snídani jsem se dostal pozdě, až o půl deváté, protože jsem ještě dodělával ty fotky a videa a rozepsal jsem popis výletu na Comino. A po snídani, o půl desáté, rovnou na autobus. Venku pořád fičelo a honily se tam ošklivé mraky, tak jsem si vzal - poprvé - dlouhé kalhoty.

Hipolitův dům

Ale zpátky k tomu plánu. Chtěl jsem jet čímkoli do Vallety (lepší by bylo X2 do Paoly a vyhnout se tak středu Vallety, ale X2 jezdí jen jednou za hodinu), tam přestoupit na 82 a jet do Biržebbuği do jeskyně Ghar Dalam. Pak autobusem X4 na letiště a odsud 201 k chrámům Hagar Qim a Mjarna, pak zase 201 do lesa (!) a pak zase 201 do Rabatu a Mdiny, projít si města a dát si večeři. No a pak 202 domů.
Takže čekám na zastávce, je nás tam víc, co čekáme. Linky 12 a 13 mají jezdit po dvanácti minutách, to by mělo jet hned. Ze všech linek, co tu jezdí, chybí jízdní řád k X2. A tak čekáme deset minut, dvacet minut, pětadvacet minut... A tu začnou jezdit autobusy 222, 223, 225 - ty jezdí po hodině - a najednou konečně 12! Tak honem dovnitř. A jak tak jedeme, najednou za námi vidím X2. Ha! říkám si, To bude lepší, přestoupím! A tak jsem přestoupil.

"Konec studené války",
Reagan, Gorbačov 23.12.1989

Nejdřív to vypadalo dobře. Ale najednou autobus odbočil někam, kam podle plánku vůbec neměl jet. Odbočka k nemocnici. Po nějakých deseti  patnácti minutách jsme zpátky na trase, tam, kde jsme odbočili. Ujedeme asi dva kilometry a zse někam zatáčí. A zase minuty plynou. Kurňa! Že jezdí pozdě, ba i že jezdí dřív, to už jsem si zvykl. Ale že jezdí po rozkošatěné trase, to jsem teda nečekal.
No,co vám mám povídat, nakonec jsem přestoupil na 82 a kolem půl dvanácté byl u jeskyně.
Jeskyně je zajímavá hlavně tím, že se v ní našli kosti trpasličích sloníků a hrošíků a jelenů a vlků a lišek a taky obřích labutí. Mají tam malé muzeum o dvou místnostech a jedné chodbě. V jedné místnosti jsou docela pěkné nauřné tabule, zbytek jsou vitríny s kostmi. Bohužel sestavené kostřičky tam nemají, nenašli kosti úplně všeho. Teda, kostřičky tam mají, ale to jsou malá současná zviřátka, pro lepší představu.

Turecký take-away

A pak tam mají tu jeskyni. Je dlouhá 110 metrů, ale turisti pouští jen do prvních 50. Je tam několik krápníků a ukázky vykopávek. No, nic moc. Nikdo to nehlídá a u vchodu do té jeskyně, je spousta včel. A cedule, že jsou to včely zemní, neškodné, ať se nebojíme. Nejdřív jsem myslel, že tam někde mají úl, ale ukázalo se, že jsou to ty včely samotářky. Mají v jeskyni vedle cestičky spousty dírek, létají kolem nich a když konečně najdou tu pravou, šup do ní. A ten bzukot! To musíte slyšet! Tak jsem vám je natočil na video (níže).
Od jeskyně jsem pak šel na dvě kešky, asi jedenapůlkilometrovou procházkou. První byla v Hipolitově domě, troskách domu ze 17. století. Tu jsem našel. Druhá měla být v troskách pravěkého chrámu, tu jsem nenašel. Mj. proto, že dost foukalo, a bál jsem se, že mne to shodí ze zdi.

Model pravěkého kostelíčku
Mnajdra

Pak jsem šel na tu X4. Přišel jsem do Biržebbuği a koukám, že jede za půl hodiny. Tak jsem šel podél trasy, až jsem našel turecký takeaway a koupil si kuřecí se různými saláty v placce. Přitom jsem furt sledoval zastávku, jestli nejede autobus. Nejel.
Strčil jsem jídlo do batohu a šel na zastávku. Deset minut poté, co měl přijet autobus X4 přijel autobus 82, který tou dobou vůbec neměl jet. Svezu se s ním do centra, a tam přestoupím na X4, rozhodl jsem se. A to jsem neměl dělat... Vesnice asi nemá žádné centrum. Resp. pokud má, tak zastávka s jejím jménem tam není. Autobus 82 najednou odbočil někam bůhví kam a než jsem se dostal zpátky na původní trasu, X4 už byl pryč. A nebo prostě nejel, co já vím. Takže další ve 14:16, asi za čtyřicet minut.

Hağar Qim

Sedl jsem si na zídku a dal se do kuřete v placce. Začalo pršet. Ale jen trochu. Snědl jsem kuře. Přestalo pršet. Ve 14:20 přijel autobus X4, nastoupil jsem a odjel na letiště. Tak jsem čekal dalších 20 minut do odjezdu autobusu 201, aspoň jsem si mohl zajít na záchod. :) Kolem půl čtvrté jsem byl na místě. Ufff!
U pravěkých kostelíčků mají taky muzeum, modernější a větší. Promítají tam jímavý film, kde mj. naznačují, že před sedmi tisíci lety na Maltě byly lesy a tekla tu voda. Muzeum je pěkné, je tam pět interaktivních exponátů. Můžete si vyzkoušet:

Mnajdra, spodní chrám
(to je ten vlevo)

• Rozdíl  tvrdosti mezi planktonovým a korálovým vápencem.
• Že kvádry se po vápencovém podkladě tahají o hodně hůř, než když pod ně naskládáte vápencové koule.
• Jak pevné je plátno na střechy chránící kostelíčky proti slunci, větru a dešti.
• Kudy svítilo slunce o slunovratech a rovnodennostech do kostelíčku v Mnajdře.
• A kudy v Hağar Qimu.

A pak se můžete jít kouknout na kostelíky.
Oba chámy jsou obehnané každý svým vlastním plotem, který má u vchodu budku, do které musíte hlídači strčit vstupenku, on/a z ní něco opíše do počítače a pustí vás dál. První chrám má taky v plotu východ, který snad hlídají kamerou a nebo taky ne, že.

Zaprasená zátoka

Oba chrámy byly před asi sto lety rekonstruovány, aby z nich byl lepší dojem. :( Ale občas jste upozorněni, co stálo odjakživa a co ztopořili až angličtí učenci. No, každopádně toho asi zůstalo stát hodně, jinak by jim asi nikdo neuznal, že jsou to nejstarší stojící stavby na Zemi. Hağar Qim je asi 5300 let starý. Uvnitř jsou špagátové zátarasy, aby turisti nelezli všude, ale asi tak polovina místností je zpřístupněná resp. blízko špagátů. No, když si vezmete, že kromě stavby takových baračisek tihle lidé dělali jen hrnce a chovali kozy, tak to je tedy dílo.
Dole pod Mnajdrou, na konci průrvy končící oblázkovou pláží, je keš Kačerská soukromá zátoka. Moře tam přináší bordel, který tam zůstává, a vlastník keše každého bláhově vyzývá, aby jednu, dvě láhve odnesl a že si takhle kačeři časem pláž vyčistí. No, jak jsem na to tak koukal, moře je daleko pilnější. Ale i tak je to tam pěkné.

Tak tuhle láhev jsem odnesl
do koše na autobusové
zastávce

Od této keše jsem pak šel traverzem mírně nahoru k věži Hamríja, kde mala být další keš. Cestou jsem mohl pozorovat větrem rozdováděné moře, jak šplouchá na pobřeží a skaliska, jak dělá vlny a pěnu na nich. Chvílemi hnusně pršelo, aby po chvíli déšť ustal, vítr rozehnal mraky a svítilo sluníčko. A tak pořád dokola.
U jedné zátoky jsem z dálky viděl člověka zápasícího s větrem, snažícího se udržet fotoaparát a fotit moře a ostrov Filfla a tak. Potácel se tam, popocházel a fotil celou tu dobu, co jsem šel nahoru.
Když jsem došel k věži, dal jsem se do hledání keše. Je to sice mysterka, ale výsledkem jsou souřadnice v angličtině, takže jsem se nemohl splést. Vítr ale rozfoukával signál a vůbec mi neusnadňoval lození po skalách a římsách. Podle mobilu měl tak 60 km/h. Snažil jsem se asi čtyřicet minut, ale pak jsem musel jít na autobus.
Tak jsem se vydal po cestičce k hornímu chrámu, pak k muzeu a sotva jsem je minul, bylo zrovna 18:18, projel po silnici, asi sto metrů ode mne, autobus. Bylo mi jasné, co to znamená, ale nechtěl jsem tomu věřit. Vždyť měl jet až v 18:23... Ale bylo tomu tak. Inu, Malta.

Skalničky

Valem se stmívalo a když ani o půl autobus nejel, přešel jsem na druhou stranu silnice. Tady měl jet autobus v 18:37. A skutečně! Ve třičtvrtě přijel a já jel zase na letiště! Tak jsem si zase dvacet minut počkal a v 19:20 jsem odjel autobusem X2 v 19:26 směr Sliema.

Interiér restaurace Gululu

Prohlídka lesa (to bylo jasné už odpoledne) a Rabatu s Mdinou (to až o půl sedmé) tedy definitivně padla. Ale ještě tu byla naděje na malťanskou večeři. X2 totiž jede přes Sv. Juliána a tam sídlí restaurace Gululu, kčina maltija. Na podnik jsem viděl reklamu už v letadle a v sobotu jsem šel dvakrát kolem (po nábřeží a zeshora) a zdálo se mi, že je plně obsazen (což se o mnoha jiných teď mimo sezónu říct nedalo), a ceny jsou přijatelné (když tam nebudete jíst denně). A tak, když jsem v autobuse během psaní tohoto textu zabloudil očima doprava dolů, zjistil, že je 20:02 a za oknem je mořská zátoka, což nemůže být dřív, než ve Sv. Juliánu, tak jsem rychle vystoupil a opravdu, hned u zastávky šipka Gululu.

Fenek

Ve čtvrtek večer bylo obsazeno jen zpola. Dal jsem si pivo a nechal si doporučit "typické malťanské jídlo" a nějaký předkrm. Vrchní mi doporučil jako hlavní jídlo Fenek Moqli bit-Tewm u Mtektet bi-inbid, což je králík na česneku podlévaný bílým vínem s rozmarýnem a hráškem, a jako předkrm mi pinklice Vanessa vybrala Zalzett Mikwi, nebo-li "typické malťanské opékané prasečí klobásečky". K tomu jsem si dal pivo Cisk a pak ještě jedno. Nakonec ještě zákuseček, Pudina tal-Hobz, což byl takový jakýsi čerstvý perník, tužší, s pomerančem a hodně kořeněný, podávaný za tepla. A na něm koule zmrzliny, ze které se moje plomby - a potažmo i já - mohly zbláznit. A k tomu jedno malé espresso, černé, hutné, voňavé. To zase rozpumpovalo mé spánkové tepny. To všechno za necelých € 35. Ale poměl jsem se opravdu nádherně.
Králík se jen rozplýval na jazyku a ani mi nevadilo, že je včetně kostí. Dostal jsem celou nožičku, kus hrudníčku a nevím co ještě. Obírání mi docela trvalo, zvlášť vyškrábat maso z mezer králičích žebírek, to bylo něco. Masa bylo spousta - jedna plná vidlička na jeden plátek brambory. A ty chutě, mhhh!
Jen mne trochu znervózňovalo, že si starší pár u vedlejšího stolu povídal česky.

Videa

To jsou včely zemní, ty nekoušou

Včelky poletují u samého vchodu do jeskyně, který je zavřené jen mříží. A je jich tam požehnaně. Nejdřív jsem myslel, že tam mají úl, Natočil jsem to hlavně proto, abyste slyšeli ten bzukot.

Zátoka s keší

Když zrovna neběsní vítr, může to být opravdu příjemné místo ke koupání. Bordel tu sice je, ale díky příboji až nějakých pět či víc metrů od moře. No a když fouká vítr, vypadá to tam takhle:

Zátoka s výhledem na ostrov Filfla

Hned kousek vedle, tak sto metrů, je zátoka otevřená přímo na jih. Nedaleko je v moři jeden ze čtyř samostatně počítaných ostrovů malťanského archipelagu - Filfla, nejmenší z nich. Jak uvidíte, je to jen taková skála v moři, a je obydlený jen ptáky. Poté, co ostrov přestal být střelnicí NATO, byl vyhlášen ptačí rezervací.

Na levém okraji v jednu chvíli zahlédnete postavu odvážného fotografa vzdorujícícho vichoru.

Skalní brána

Už jsem myslel, že jsem s příbojovými videi skončil, ale neušel jsem ani dalších sto metrů a další objekt, který stál za zaznamenání.

Fotoaparát jsem tentokrát postavil na šutr, takže se obraz netřepe, ale zase je záběr trochu hůř zaměřený.