12/3 Podél útesů do hospody, pak ke kapličce, kostelíčku a do soutěsky a odsud kolem kapličky a kříže až do Siğğiewi

Kaplička sv. Pavla

Plán: Autobusem 201 do Dingli, sbírat keše kolem útesů, pak prohlídka lesa (jediný les na Maltě, jmenuje se Buskett Gardens), Rabat, Mdina a domů.
Autobus 202 sice jezdí kolem hotelu, ale já jel stejně k přívozu (tj. do centra), protože jsem věděl, že je tam obchod, kde si koupím jídlo, pití a protiopalovací krém (vypadám totiž trochu jako indián). Takových obchodů je jistě kolem spousta, ale o tomhle jsem věděl, kde je.

Dingli

Takže jsem nakoupil, neuváženě jsem přihodil ještě jednoho tenkého turistického průvodce za €6.95. Neuváženě proto,  že jsem se z něj cestou autobusem dozvěděl o spoustě míst, kam se nestihnu podívat, zatímco většina míst, kam chci nebo jsem už byl, v něm vůbec není.
Po hodince jízdy jsem vystoupil přesně tam, kde jsem chtěl, u kapličky sv. Pavla. Tady začíná jedna multina, vlastně jen offset keš. Vypočetl jsem finálku - nebo, jak tady říkají, GZ (ground zero) - a vyšla asi 2,5 km daleko. Tak jsem ji přepočítal a opravdu. No, aspoň je to hned vedle "lesa", odpoledne ji vyzvednu.

Radarová stanice

Asi půl kilometru odsud proti směru pochodu jsem měl tradičku a tak jsem šel pro ni. Pěkná krabička, v takové malé jeskyňce s výhledem na moře. A pak podél útesů na východ. Asi po kilometru najednou hospoda. No vida, že bych popil, poobědval?
Objednal jsem si u baru pivo a když mi je po chvíli na terasu dědula donesl zeptal jsem se na jídlo. Stařík významně zvedl ukazováček a odešel. Za chvíli mi přinesl desky a v nich - účet. Mh, už jsem si všiml, že zdaleka ne všichni malťané umí anglicky. No dobře. Nechcete mne nakrmit, tak nechcete. Já mám mysli tyčinky, salám a chleba. Zaplatil jsem €3 a šel dál.

Kostelíček pod útesy

Chvíli jsem hledal ztracenou keš u radarové stanice, ale ne moc dlouho, když píšou, že tam není, tak tam asi není...
Další keš byla u kapličky, kde co chvíla zastavil autobus s turisty. U parkoviště dva motorizované stánky. Jeden nabízel "Studenéééé náápoje, ovocéééé" a druhý "Studenéééé nááápoje, zmrzlinááá". A ten se zmrzlinou tam měl ještě tác s koblihami, donuty s čokoládou a obyčejnými plnými s marmeládou nahoře. Tak jsem si jeden obyčejný za euro vzal. Docela dobrej, čerstvej, jen tak trochu jiná chuť těsta, ale ne zas úplně.

Výhled z pravěké vesnice

U kapličky jsem si zjistil údaje pro multinu, kterou (aspoň teď) neodlovím, bo se indicie sbírají po celém ostrově, a šel dozadu pro krabičku. Dole pod zábradlím seděl chlapík a filmoval si zespodu podlahu vyhlídkové terasy. "Looking for a cache?" ptám se.
"Jo, ale nemůžu ju najít," odpověděl, samozřejmě anglicky.
"Má být magnetická," povídám a, protože se němečtí důchodci zrovna odmudlili do autobusů, klekám a prohmatávám kovová žebra pod podlážkou. A už jsem ji měl.

Cesta pod útesy

Chlapík byl z Německa, měl půjčené auto a doslova mi vnutil jeden TB, ať ho dovezu do Česka. Poinformoval jsem jej, že další keš je ztracené a rozloučili jsme se.
Přišel jsem k další keši, asi 400 metrů daleko, a hledám, nenacházím. Tu přijíždí auto, v něm Němec s manželkou a dcerou, všichni vylezli a hledali jsme společně. Ale nic. Nakonec to Němci vzdali. Mně to ale nedalo a zabil jsem tam další půlhodinu, zbytečně.
Pak měl být další keš v ruinách vesnice z doby bronzové. Kousek před odbočkou, zrovna když jsem si přečetl logy, že už dlouho není k nalezení, zastavuje vedle mne auto a nějaká paní mi povídá "Není tam."
Koukám na ni a aha, to je zase Němec s rodinou. "No, zrovna jsem si to přečetl."

Neuvěřitelný lom

"My jsme ji hledali, ale není tam," povídá Němec.
"A jste si jistí?"
"Na sto procent!"
"Tak díky." Zamávali jsme si a vydali se každý svou cestou.
Já k té keši stejně šel, protože jsem chtěl vidět, kde si v době bronzové postavili opevněnou vesnici. Chvíli jsem hledal keš, ale nenašel jsem ji, jak jinak, že.

Průrvou k moři

Tady jsem se měl otočit a jít na sever a pak na západ. Ale ze skalisek u vesnice jsem viděl, jak dál na východ vede cesta dole pod útesem. Vypadalo to tam moc hezky - zdá se, že ten svah mezi útesem a mořem je mimořádně úrodný. Možná se tam sráží víc vody, z těch větrů co vanou od jihu, nevím. No každopádně je to tam mnohem zelenější a vypadá to tam docela normálně. Tak jsem se tam vydal. Navíc o dva kilometry dál měla být zajímavá keš - jakousi strží dolů k moři.
Cesta pod útesem byla pohodová, potkal jsem tam jeden velmi zajímavý kostelík (škoda, že je skoro všechno zavřené - asi mimo hlavní turistickou sezónu - někam se dá nakouknout okýnky či dveřmi, jinam - jako tady - ne). A pak dolů, kolem neuvěřitelného vápencového lomu dolů k silnici a do strže.

Dům se zahradou

Strž je to parádní. Je to taková strmá průrva  z jedné strany je to skoro hladká šikmá skalní deska, z druhé normálně rozeklaná skála. Vede tam pěšinka (a zezhora tam lidi hážou odpadky). Na dvou místech je ale strž neschůdná, tak tam někdo (vlastník keše?) přibetonoval takové ocelové kramličky. Radši jsem si vždycky na horní přivázal smycu, abych se měl čeho držet. Dostal jsem se až skoro dolů k vodě. Skončil jsem na obrovském balvanu, kterým strž končila a pak se otvírala do úzkého zálivu. Z jedné strany se balvan blížil ke skalní stěně a vznikla tam taková šikmá  jakoby plazivka, z druhé strany byl jen balvan a skála. A dolů skoro tři metry. No, po té druhé straně bych se asi dostal bezpečně dolů, ale bál jsem se, že skoro určitě ne nahoru. Být tam ještě s někým, asi bysme to dali. Ale takhle jsem odcházel bez bodu. Ale i tak to stálo za to. Jeden z nejlepších zážitků výletu.

SSM

Potom nahoru na sever po silnici, kilometr a půl k další kapli. A pak zase asi kilák k "Americké keši". Bylo to opravdu příjemné po všech těch mikroškách a krabičkách od margarínu vytáhnout z kamenů pořádný ammobox!

Kaplička sv. Mikuláše

Pak jsem se vydal na západ, po okraji vesnice/městečka Siğğiewi na dvaapůlkilometru vzdálený kopec s velkým křížem. To byla poslední keš dnešního dne. Našel jsem ji zrovna v šest hodin. Tak akorát sejít do vesnice na autobus, než se úplně setmí.

Hříšnice

Došel jsem na náměstí a autobus už tam stál, jen ne u zastávky, ale na druhé straně. Tak jsem tam tak trochu bloumal a fotil, když se najednou rozjel, k zastávce ani nezamířil a než jsem zvedl ruku, zmizel.

Západ slunce, skoro

Naštěstí jezdil po půlhodině. Udělal jsem ještě pár fotek, našel krám a koupil si chleba, salám, vodu, Fantu a Pringles a šel zpátky k zastávce. Když za chvíli přijel další autobus a zastavil zase na druhé straně, šel jsem rovnou k němu a zeptal se řidičky, jestli už můžu nastoupit. "Samozřejmě, že můžete," odpověděla, šla si ven zakouřit  a nechala mne samotného v prázdném autobuse.

Stánek na autobusovém nádraží

Když jsem přijel na autobusové nádraží, zašel jsem zase ke stánku - ne že bych chtěl zase vidět včerejší kumpány ;-), ale pivo by po tom celodenním putování bodlo. Dnes tam bylo celkem prázdno, inu oslavy skončily a musí se zas makat. Jedno pivo do břicha a jedno do tašky, na hotelu se bude hodit. A pak už jen počkat, až pojede 12 nebo 13 a domů.