15/3 ... a zase zpátky

Ranní oblaka

Ráno jsem chtěl vstát brzy, abych ještě stihl odlovit jednu multinu a koupit nějaké dárky. Vzbudil jsem se už ve čtvrt na sedm, ale hned jsem věděl, že to nepůjde. Jen jsem vyfotil mrak osvícený ještě nevyšlým sluncem a zalezl jsem zpátky do postele.
O půl osmě jsem se konečně dostatečně probral a sešel dolů na snídani, už vybavený na vycházku. Teda nejdřív jsem ještě pořídil fotodokumentaci pokoje a pak jsem v tom pokračoval ještě v jídelně.

Gurmán - ze schodů chodí,
do schodů běhá

Venku bylo hezky a čerstvo. Vzhledem k větru jsem to odhadoval na 12° C až 14° C, ale asi jsem to o pár stupňů přestřelil (když jsme totiž o čtyři hodiny později dojeli na letiště, psali tam 8° C). Odlov keše šel dobře, jednotlivá místa jsem dobře nacházel, tedy až na stanoviště E. Ale vzhledem k tomu, že bylo jediné, dalo se to odhadnout. Vycházely jen čtyři rozumné souřadnice, z toho dvě v moři. Jedno místo bylo bylo na nábřeží a protože šlo o keš spočívající v hledání cedulí na nábřeží... a hint byl "Hledej ceduli," tak to bylo jasné.

Čičinka

Tak to mi to šlo dobře! Bylo něco po půl desáté a měl jsem splněno. Teď ještě koupit nějaké suvenýry.
Byl jsem kousek od Paceille  centra nočního života - tam budou nějaké obchůdky. Tak jsem do jednoho zapadl a prohlížel ty blbosti - magnetky, štamprlata, trička, bločky, vietnamky, atd. atd. Nakonec jsem vybral, zaplatil a co to! Venku skutečný slejvák. To jsem tedy na Maltě ještě nezažil... A před chvílí, když jsem šel dovnitř, ještě svítilo sluníčko.

Park na nábřeží

Stál jsem ve vchodu a koukal na lidi choulící se na druhé straně ulice v přístřešku na autobusové zastávce. Pomalu, opatrnými přískoky od vchodu ke vchodu a pak přes ulici po přechodu, jsem se k nim přidal. Žádné autobusy ale nejezdily. Tedy jezdily, ale jen okružní jízdy po Maltě, horní (otevřené) patro prázdné, všichni namačkaní dole. Nějací lidé (tj. turisté) do jednoho nastupovali a chlapík skoro upadl - kameny dlážděné chodníky s dešti moc nepočítají a stávají se kluzkými.

Kostel v San Ğulijan

Déšť pomalu ustával, až se změnil v mírné mžení. Žádný autobus stále nepřijel a tak jsem přestal čekat a šel zpátky pěšky. A pak jsem udělal nejdražší chybu dnešního dne.
Koupil jsem v samoobsluze ukázky místních nápojů. Vůbec mi nedošlo, že půjdou koupit i v bezcelní zóně na letišti, až za kontrolami, tj. že je člověk bude moct vzít na palubu. Kufr byl rázem pět kilo nad váhu a za to si dnes počítají € 15 za kilo. Jo, jo... Víc přemýšlení by to chtělo...

Typické pobřeží ve Sliemě

Ale to jsem ještě nevěděl a spokojený, jak jsem všechno zařídil jsem nastoupil do autobusu a odjel do hotelu.
Přišel jsem asi ve tři čtvrti na jedenáct a recepční mi oznamovala, že se musím odhlásit do dvanácti. Tak jsem jí řekl, že mne mají vyzvednout za hodinu, ona řekla "Ok" a dala mi klíče.
Teď jsem měl asi tak hodinu času. Naskládal jsem věci do kufru, zašel si na záchod a sedl k počítači a začal vám psát o dnešním dni. A najednou, v 11.15 mi volají z recepce, že můj transport už je tady!

Prší a lidé se choulí na zastávce

Hu! "Jo, jasně, za minutu tam budu," řekl jsem a rychle vypl počítač, nacpal jej do batohu, zbylé věci nacpal do kufru, provedl rychlou kontrolu, našel ve skříni svetr, nacpal je do kufru, oblíkl si kalhoty (nebudu u počítače zbytečně sedět v riflích, že), obul a šupem k výtahu.
V recepci už čekal vysoký Malťan v placaté čepici. Mé jméno se ani nepokoušel vyslovit, jen ukázal do papíru, jestli su to já. Byl jsem to já. Omlouvám mu, že mi řekli, že přijede až za půl hodiny, a on zase vysvětloval  že se to někdy zdrží, tak přijel dřív. Řekli jsem si navzájem, že je to ok, naložil mi kufr a jeli jsme na malou okružní cestu po Maltě.

Déšť

Na letišti jsem se zbavil kufru a zaplatil - zatím ještě smířený s osudem - € 75. Do odletu, resp. do nástupu do letadla, zbývala hodina. Zašel jsem na čerstvou bagetu, dopil rozepitou sodovku a šel se doodbavit.
U bezpečnostní kontroly jsem způsobil malé zdržení. Nenapadlo mne, že flíska způsobí nějaký problém, ale způsobila. Musel jsem ji nechat projet tunelem a projít znovu rámem. Ale štrejchl jsem o něj a zase zapískal. Tak ještě jednou. A zase jsem o něj zavadil. Složil jsem tedy ruce na klín, aby mi neplandaly kolem, a napotřetí jsem konečně kontrolu úspěšně absolvoval!

Chvilka deště a už se voda valí ulicí

Ve dvě se začalo nastupovat do letadla. Venku zase pršelo a byl takový vítr, že nastupování na chvíli zastavili, zavřeli dveře haly i autobusu a čekali, až se vítr uklidní. Jeho závany totiž odnášeli lidem bundy i kreditní karty. Nastupování šlo vůbec pomalu, já nastupoval do autobusu o půl třetí a to jsme už měli startovat.
V letadle bylo ještě míň místa, než cestou tam. Nebyl to Boeing, ale Airbus. Dostali jsme toast se šunkou a taveným sýrem a citrónový řez. Na pití jsem si vybral CocaColu v malinké, 150 ml plechovičce a pak jsem ještě vyžmundral kafe bez kofeinu. Po necelých dvou hodinách utrpení jsme byli ve Vídni.
Můj kufr museli vyložit až mezi posledními, čekalo nás tam už jen nějakých dvacet lidí - a do letadla se jich muselo vejít tak 150. Do odjezdu autobusu hodina a půl...
Zašel jsem k McDonaldovi na večeři, pak si sedl na lavičku u záchodů - šikovná lavičky, pro čtyři lidi, když si mých 130 kg sedne na kraj, tak je to i houpačka - a psal vám povídání. Ve tři čtvrtě jsem se sbalil, oblíkl a šel na autobus, na stanoviště č. 2.  A teď v něm sedím, jedu do Vídně a zase píšu...