10/3 Jak jsem nedošel do Dingli

V autobuse linky 225

Tož, po těžkých bojích s mapou jsem konečně zvítězil a mohl jsem vyrazit na výlet. Směr Mğarr (čtěte mdžar) na západ ostrova. S tím, že si prohlédnu megalitické chrámy Skorba a Ta' Hagrat a pak se podél pobřeží vydám na jihozápad do Dingli.

Skorba

Skorna je dědinu před Mğarrem a i když jsem to věděl, tak jsem přejel. Teď už byly blíž trosky Hagrat, ty jsou přímo v Mğarru. Příjdu tam a zavřeno. Památky jsou totiž otevřené jen v úterý, ve čtvrtek a v sobotu. He. Naštěstí jsou to trosky jen maličké a obkroužené pletivovým plotem, takže jsem byl ochuzen jen o naučné cedule a možnost si šutráky ochmatat. Zajímavé je, že uvnitř areálku byla mobilní buňka osazené živým hlídačem... Stačila by tedy jen trocha snahy a turista by si mohl památku prohlédnout. Mh.
Hned vedle trosek byla keš. Krabička od margarínu nebo zmrzliny, z principu netěsnící, časem zdeformovaná tak, že víčko a spodek jako by k sobě ani nikdy nepatřili. Asi v kraji moc neprší...
A pak hurá, proti směru vycházky, do Skorby. Tedy, do Źebbiehu. Jen asi kilometr. Vzal jsem to za šipkou a přes "louku". Trochu to připomínalo Kras. Už jsem tušil, že bude asi zavřeno a taky že jo. Opět drátěný plot a nechyběla ani buňka s hlídačem. Tyhle trosky už připomínaly stavby trochu víc. A pak zase zpátky do Mğarru.

Kostelíček v Mğarru

V Mğarru mají pěkný velký kostel, jako ostatně na Maltě všude. Obyvatelé si ho na začátku minulého století postavili sami, tedy nechali postavit. Platili to prodejem svých produktů, mj. 360 000 vajíček. Z boku kostela je mikroška a přes ulici od ní místní sídlo labouristické partaje.
Maltu totiž v sobotu postihl všeobecné volby. V poledne byly oznámeny (asi předběžné) výsledky a už to začalo. Po 15 letech totiž vyhráli socani (labouristé) nad nacionalisty. Ulicemi začala projíždět auta s vlajkami, hlasitě troubila, stříleli se rachejtle a když jsem byl cca kilometr od dědiny, zaslechl jsem i střelbu ze samopalu. Lovecké pušky snad ani netřeba zmiňovat.
Z dědiny jsem se vydal k jedné kešce na pěkňoučkém kapkovitém poloostrově. Potřeby trochu lozit jsem se nebál. Ale to byla chyba. Jen jsem došel na hanu útesu, uviděl jsem, že jádro útesu tvoří malá stolová hora,jejíž stěny je třeba cestou ke keši zdolat. Poseděl, pokoukal, pofotil a uvážlivě se vydal dál podél pobřeží.
Nejdřív k malé věži na hraně útesu trochu výš. Celý ostrov je totiž péčí jednoho velmistra obkroužen řetízkem signalizačních věží. Když některá věž viděla piráty či jiné nájezdníky, zapálila oheň, ten uviděla další, zase zapálila oheň atd. až se to dozvěděli na centrále a začali se připravovat na obranu. Prý to zabralo max. 30 minut, mnohem méně, než potřebovala nejrychlejší loď.

Obídek

Od věže jsem sestoupil až dolů k zátoce Ğnejna. I tady už probíhaly oslavy volebního vítězství, parta mlaďochů měla na molu aparaturu a ta bušila tak, že jsem ji slyšel skoro celý zbytek dne. A taky tu stál stánek s občerstvením. Hambáč, hranolky a jedno malé pivo za € 6.50, prima obídek.
U zátoky byla další keš, docela pěkná, jen byl trochu problém se k ní dostat. Nakonec jsem našel cestu přes jakousi chatovou osadu či co. Ke keši to bylo trnitým svahem, předzvěst toho, co mne ještě čekalo. Od keše jsem pokračoval po cestě na východ, ta se ale poznenáhlu ztenčila na pěšinu až se zcela rozplynula. To mne trochu zmátlo - v GPS byla cesta docela výrazně namalovaná. Klikl jsem na ni a spatřil jsem popisku "cliffs" (útesy). :-(
Ano, spletl jsem si cestu s hranou útesu, jako před lety značku pro lávku přes Oslavu s brodem. Vracet jsem se nechtěl a tak jsem se vydal svahem pod útesem dál. Kamení, vedro, místy pětimetrové rákosí a bahýnko. Nakonec jsem dorazil do civilizovanější vlasti, kde začala políčka, nádrže na zachytávání vody a mezi nimi cestičky. A po malé chvilce i cesta a to, čemu se tu říká silnice.

Pláž, na kterou jsem nenašel cestu

Zase jsem šel po hraně nádherného útesu. Dole byla krásná plážička s keší a k ní cestička od parkoviště na silnici vedoucí od východu. Z mé silnice tam měla vést turistická cesta. Ale nenašel jsem ji. Turistické trasy na Maltě jsou totiž většinou značené jen na mapě. Jen ty, na které přispěla Evropská unie mají na rozcestích malé šipky. Ale tohle nebyla jedna z nich...
Oželel jsem pláž a vydal se k betonovému bunkrů na kopci.Vedla k němu celkem strmá kamenitá cestička do které někdo právě u toho bunkru zarazil tři železné červenobílé sloupy. Asi aby tudy nikdo nejezdil na kolech či motorkách. No, nechápu, ani z jedné strany by se tam nedostal. Každopádně, ještě jsou batohy sundávací a břišní špeky pružné.
Od bunkru dál na severovýchod se táhne cosi, čemu říkají Viktoriina linie. Podél hrany přírodního zlomu dělícího ostrov na placatou východní část s přístavy a hrbolatou západní část s ničím vojensky zajímavým, postavili Britové kolem roku 1850 kamennou zídku s betonovými pevnůstkami a pevnostmi. Zídka většinou přetrvala, byť místy kusy chybí a nedaleko stávají úhledné kamenné kůlničky a domečky.
V přilehlé vesnici měly být zase nějaké starobylé trosky. Tedy aspoň podle mapy. Sedmisetmetrová odbočka mne ale dovedla jen ke odkladišti stavebních strojů. Mh.

Malá britská zeď

Pokračoval jsme na sever, směrem na tři kešky a silnici s autobusem. K první z keší jsou dorazil už s nastupujícím soumrakem, ale stála za to. V hlubokém údolí potoka tu na Viktoriině linii vznikla jakási Malá čínská zeď, novodobé hradby s cimbuřími pro vojáky s puškami, opevněná serpentinová cesta a k tomu ještě na druhé straně kostelíček na útesu (ten tu už ale asi byl). A pak rychle zpátky na silnic, popadnout další keš a rychle k autobusu.

Mdina, viděná z dálky

Zbytek cesty probíhal po tmě, stmívá se docela rychle, 40 minut po západu slunce už je skutečná tma. Raději jsem měl celou cestu na hlavě rožlou čelovku, aut tu sice moc nejezdilo, ale cesta byla klikatá.Na zastávku jsem dorazil asi 20 minut před plánovaným odjezdem autobusu. Už se trochu ochladilo, ale zima nebyla (rozhodně ne ve srovnání s tím, co se teď děje doma :)), ale podél silnice docela foukalo a tak jsem se na autobus docela těšil. V uvedený čas jsem vstal a šel k okraji silnice - tedy jsou vlastně všechny zastávky na znamená, nikdo nemávne, nikdo nezmáčkne tlačítko, autobus nezastaví. Ale nc. Deset minut. Dvacet minut. Nic. Konečně nějakých pětadvacet, třicet minut poději se autobus objevil. Docela se mi ulevilo, obával jsem se, jestli kvůli volebním oslavám doprava nestojí. Ale asi to tady tak chodí - cestu do Sliemy jsme zvládli místo hodiny za půl, takže jsme přijeli včas.
Potřeboval jsem si ještě koupit jídlo a pití, tak jsem hned nepřestoupil na autobus k hotelu, ale šel jsem kus cesty pěšky a hledal obchod. A mohl jsem zblízka sledovat to, co jsem už viděl cestou autobusem. Ulicemi projížděly náklaďáky různých velikostí a vyhlídkové autobusy, ozdobené labouristickými vlajkami a transparenty a fotografiemi Josepha Muscata, korby plné lidí s prapory a lahvemi/plechovkami piva. Všichni troubili nebo měli přímo aparaturu ze které duněla hudba.