Malťanské reálie

Hotel

Hotel Diplomat má prý čtyři hvězdičky. To je IMO dost, ale nejsem v tom moc zběhlý. Není špatný, byť místy trochu ošuntělý.

Hotel má podivný půdorys, vypadá to, jako by do lichoběžníkového uličního plánu postavili pravoúhlé domy a na straně do ulice zbylo takové zubaté místo, tak tam postavili hotel.

 

Hotel se nachází ve městě Ta' Sliema nebo možná jen Sliema. Má sedm obytných pater, v osmém je bazén, ale ten je jen letní. V přízemí je recepce, kavárna, stánek pro nadháněčku zájezdů a hospoda. O patro níž, tj. v prvním suterénu, je jídelna, kde jsem se cpal snídaní. Ukazatel polohy výtahu občas ukazuje 11. Kde to je, na to jsem nepřišel.

Postýka

Hotel se nachází mezi dvěma autobusovými zastávkami  z každé je to asi 150 metrů. Jejich jména jsem si nikdy nezapamatoval. Vždycky jsem na GPS sledoval, jak jsme daleko, a když to bylo 350 metrů, stiskl jsem tlačítko.

Stolek

Hotel byl zaplněn převážně anglicky a německy mluvícími důchodci, několik lidmi středního věku a jednou rodinou s velkými dětmi. Personál samozřejmě mluvil anglicky, jako na Maltě skoro každý, a to včetně uklízeček/uklízečů jednoznačně afrického vzhledu.

Pokoj

Skříň a židle

Pokoj byl vybaven televizí, kterou jsem zanechal přepnutou do češtiny, ostatně shledal jsem se s ní v nějakém nesrozumitelném, asi románském, jazyce. Podlaha byla jen dlaždicová, jen u postelí byli malé koberečky. Jeden z nich jsem si dal pod psací stůl, aby mi nemrzly u počítače nohy.

Záchod a umyvadlo

Můj pokoj byl na rohu, takže měl velké francouzské okno do jedné ulice a malý balkónek do druhé. Před francouzským oknem bylo jen nízké zábradlí  takže jsem se ho bál. Na noc jsem ho nechával pootevřené. Ani okno, ani dveře na balkón nezaklapávaly, držely na místě jen třením, což se výrazně projevilo ve čtvrtek ráno.

Vana

Tlak vody nebyl z největších a než jsem se mohl osprchovat, musel jsem teplou tak dvě minuty odpouštět. U umyvadla však tekla hned. Asi nezávislé rozvody. Nejzvláštněji se ale chovala sprcha. Poté, co jsem se celý namočil a asi z poloviny namydlil, vždycky přestala téct. Myslel jsem, že kolísá tlak,ale když jsem přepnul na kohoutek, tekla plným proudem. A po přepnutí na sprchu zase netekla. Řešením bylo si jí nevšímat,mydlit se dál, pak chvíli počkat a najednou zase tekla a tak už to zůstalo až do konce mytí.

Jídelna

Jídelna

Jídelna byla rozdělená na dvě části, vpravo obyčejnější, tam jsem jedl já a všichni ostatní, vlevo luxusnější, s většími stoly, sklenkami na víno, ozdobnými ubrousky. Tam nejedl nikdo. A nebo ta levá část byla na obědy a večeře. Hm.

Pult s jídlem

Mezi oběma částmi je pult a stolky s jídlem. Nejdřív stolek s jogurty, ovocnými saláty a marmeládami. Pak automat na džusy a automat na kafe a čaj. Pak pult se sýry a salámy. Pak pult na teplá jídla - ohřívaná rajčata, bramborová kolečka, volská oka, opékanou slaninu, fazole v tomatě, párky, míchaná vajíčka a vařená vajíčka. Pak pečivo a pásovou opékač (toaster - sakryš, ten jsem vám měl vyfotit). 

Moje páteční snídaně

Jedl jsem výhradně ta teplá jídla - měl jsem jen snídani a nikdy jsem nevěděl, kdy budu zase jíst. takže jsem se vždycky docela nacpal. Obvykle tak plochý talíř fazolí, k tomu tři až čtyři volská oka a osm párečků. Někdy jsem přidal slaninu, někdy víc vajec, jindy míchaná vejce, několikrát jsem vynechal fazole. A k tomu šest až osmi krajíci toastového chleba, nejdřív jen tak, později jsme si jej opékal - je pak lepší, neříká se mi nadarmo "toastový chléb" - s trochou (půlkou porce) másla. K tomu jsem vypil dva šálky čaje s mlékem a tři až šest sklenic pomerančového džusu. A asi dvakrát jsem si dal na závěr dva mini krucánky.

Autobusy

Autobusy vypadají na rvní pohled jako dobrý způsob dopravy, ale jsou jen pro otrlé povahy. Jezdí skoro po celém ostrově, jen v odlehlejších oblastech je to na autobus někdy i dva kilometry. Ale i tam něco jezdí, možná nezávislí dopravci. Malta má asi 26 km na dýl a 16 našíř, což nevypadá moc. Cesta někam ale může trvat docela dlouho. Síť je totiž hvězdicové povahy. Většina autobusů končí ve Valletě na autobusovém nádraží, některé ve Sliemě u přívozu a pír na letišti. Na jednom z těchto míst je tedy nutné při delších cestách přestoupit. Mají tam sice i několik příčnch linek, ale těch je opravdu je několik.

Jízdenky jsou na dvě hodiny, na den, na týden a pro místní i na dýl. Domorodci mají asi poloviční slevu. Žádná pásma tu nevedou, rozlišuje se jen Malta a Gozo, lístky zakoupené na jednom ostrově na tom druhém neplatí.

Na zastávkách jsou vyvěšené jízdní řády na jedné, dvou nebo až třech podlouhlých deskách. Ne vždy jsou tam ale všechny. Někdy chybí asiproto, že je linek opravdu hodně a všechny by se tam nevešly. Někdy však místo je, ale jízdní řád stejně není. Dají se takdy stáhnout na internetu v PDF. Ale i tady několik linek chybí - mezi nimi samozřejmě i ty, co mne zajímaly. Vyhledávač spojení k dispozici není - za chvíli se dozvíte proč. Zajímavou vlastností je, že každá zastávka má své unikátní číslo. Můžete j poslat jako SMS a automat vám za chvíli odpoví co a kdy pojede. Pokud tedy nejste cizinec a nezváte volací číslo Malty (na zastávkách je nenajdete) - telefon vždy oznámí, že se zprávu nepovedlo odeslat.

Ale ono je to stejně jedno. Autobusy si totiž jezdí, jak chtějí. Autobus klidně přijede deset, dvacit i víc minut později. Dokonce se mi stalo, že někdy přijel dřív - jednou dokonce opět minut (a další jel za hodinu) - a několikrát jsem na to měl podezření. Vypadá, že na konečnch mají řidiči asi potřebu odjíždět hromadně. Čekáte třeba na autobu, co jezdí jednou za hodinu. Má jet za pětdvacet minut, takže čekáte tak půl, třičtvrtě hodiny. Zastouvkou projíždějí linky s dvanácti a dvacetiminutovým intervalem. Celou dobu ale neprojede kolem jediný autobus. Pak najednou přijede hned za sebou několik "hodinových" autobusů, mezi nimi i ten váš. A během nastupování si všimnete, jak se blíří několik častějších autobusů, ano, řekl bych, že i několik stejných za sebou.

Hlavní význam jízdního řádu tedy je, aby vás ujistil, že autobus jednou opravdu přijede.

Jízda je kapitola sama o sobě. Malťanká města jsou plná úzkách, klikatých, hrbolatých a strmých uliček. Doprava je hustá, takže projet kruháčem často znamená vecpat se tam. Mimo města jsou silnice přinejlepčím naší kvality, spíš horší. Autobus neustále akceleruje, najíždí na hrby a jiné nerovnosti, prudce zatáčí. držet se oběma rukama je nezbytné, zvláště pokud nesedíte. A k tomu si přidejte, že vlastně všechny zastávky jsou na znamení. Řidič někdy do poslední chvíle neví, jestli na něj někdo mávne nebo zazvoní. A až se to stane, tak zastaví.

Autobusy mají většinou jedny, někdy doje či troje dveře. Ty poslední, je-li jich tedy víc, se nikdy neotvírají, někdy je to na nich i napsáno. Nastupuje se pouze předními dveřmi, aby vám řidič mohl prodat případně zkontrolovat dřive zakoupenou jízdenku. Je to celkem milé, s řidičem se při nástupu pozdravíte, při výstupu mu můžete poděkovat. Jsou většinou ochotní, odpovídají na otázky a rádi poradí. Nikdy i bez vyzvání. Když se mne ve středu řidič ptal, kam jedu, nechtěl jsem tomu věřit aněkolikrát jsem si otázku nechal zopakovat. A když jsem řekl, že do Sliemy, povídá, že tam on nejede, což jsem věděl. Musel jsem mu vysvětlit, že nechci čekat na správnou linku na nějakém vydrholci, kde fičí studený vítr.

Autobusy jsou spíš meziměstské povahy, se čtyřmi sedadly a úzkou uličkou. Pokud sedíte vzadu, autobus má jen jedny dveře a je plný lidí, ta si při vystupování užijete. Sedadla jsou hodně členitá jak do výšky, tak orientací. Někdy jsou některá kolmo na směr jízdy, jindy jsou sklapávací. Někdy jsou místo sedadel plošinky pro stojící. V autobusech, co jezdí na letiště (linky X) jsou místo plošinek regály na kufry. A protože se zastavuje jen na znamení, jsou signalizační tlačítka na skoro každé tyči.